O vztazích, dětech a komunikaci očima člověka, který (se) celý život učí jednat s lidmi

Přes třicet let učím lidi, jak jednat s lidmi. Jak komunikovat, naslouchat, vyjednávat, přesvědčovat a občas nenápadně dovést rozhovor tam, kam potřebujeme - ideálně tak, aby druhá strana odcházela s pocitem, že tam vlastně chtěla dojít také. Člověk by si po takové době mohl myslet, že to bude umět i doma.

Nebude.

Alespoň u mě se ukázalo, že profesní zkušenosti mají jednu drobnou vadu. Při obchodních jednáních je používáme podstatně snáz než ve vlastním životě. Můžete vědět, že máte druhého nechat domluvit, a přesto mu doma skočit do řeči. Můžete učit, že námitka není útok, a pak vzít jednu partnerskou poznámku smrtelně osobně. A můžete velmi dobře vědět, kdy už je lepší mlčet, a přesto pronést právě tu jednu větu navíc.

Právě někde mezi tím, co jsem celý život učil druhé, a tím, co mě o lidech naučila práce i vlastní život, vznikla kniha MEZI NÁMI. A nepsal jsem ji jako psycholog ani jako člověk, který přišel na to, jak se mají správně žít vztahy. Spíš jako někdo, kdo už taky pár věcí podělal, něco o lidech za ty roky pochopil a u některých věcí by byl docela rád, kdyby je pochopil o něco dřív.

O čem ta kniha vlastně je

O partnerství, ve kterém někdy chceme mít pravdu víc, než je zdrávo. O dětech, které se snažíme vychovávat, abychom časem zjistili, že ony vychovávají také nás. A o komunikaci - o tom, co říkáme, co druhý slyší a co se někdy odehraje úplně beze slov.

Kniha má tři části: PARTNERSTVÍ - DĚTI - KOMUNIKACE

Tři trochu odlišné světy, ve kterých se ale pořád opakuje totéž. Na obou stranách jsou lidé - se svými zkušenostmi, očekáváními, potřebou respektu, touhou mít pravdu a občas také mimořádnou schopností nerozumět právě těm, které znají nejlépe.

Nejsou v ní univerzální poučky ani deset kroků ke šťastnému životu. Kdybych je znal, některé kapitoly svého vlastního života bych pravděpodobně napsal jinak.

Jsou v ní spíš situace a úvahy, ve kterých možná poznáte někoho vedle sebe. A nepříjemně často možná i sami sebe.

Kniha, která původně neměla vyjít

Když jsem MEZI NÁMI začal psát, neměl jsem v plánu vydávat další knihu. Vlastně jsem ji psal hlavně pro svoje děti. Ne jako soubor otcovských rad - těch mají děti od rodičů většinou dost i bez několika set stran navíc. Chtěl jsem jim spíš jednou nechat pár věcí, na které jsem během života přišel. Většinou bohužel až poté, co jsem si je vyzkoušel tou složitější cestou.

Asi každý rodič má trochu naivní představu, že by svým dětem mohl ušetřit alespoň některé vlastní chyby. Časem jsem pochopil, že nemůže. Některé věci si stejně musí odžít samy. Přesto mi přišlo hezké jim něco nechat. Jenže text postupně rostl a nakonec z něj bylo 378 stran. A přišlo mi trochu škoda nechat vytisknout dva kusy, slavnostně je předat dětem a dalších dvacet let se jich ptát, jestli už se dostaly alespoň za předmluvu.

A tak nakonec vznikl malý autorský náklad 50 výtisků. Několik zůstane v rodině a většinu bych rád věnoval lidem, se kterými mě v životě něco spojilo. A možná právě to je příznačné -  že kniha o vztazích mezi lidmi začne svůj život právě mezi nimi.

Proč MEZI NÁMI

Protože čím jsem starší, tím víc mám pocit, že nejdůležitější věci v životě se neodehrávají jen v nás. Odehrávají se v prostoru mezi námi.

Mezi tím, co řekneme, a tím, co druhý slyší. Mezi tím, co cítíme, a tím, co jsme schopni vyslovit. Mezi potřebou mít pravdu a schopností druhému porozumět. Mezi rodičem a dítětem. Mezi dvěma lidmi, kteří se mají rádi, sdílejí spolu kus života, a přesto si někdy vůbec nerozumějí.

Právě v tom prostoru vzniká důvěra, blízkost, bezpečí a pocit, že nás někdo opravdu zná. A právě tam vznikají i nedorozumění, zklamání, ticho a vzdálenost.

Možná proto jsem knihu nakonec pojmenoval tak jednoduše.

MEZI NÁMI.

Protože o ničem jiném vlastně není.

Jedna kapitola někdy stačí

Když jsem tuhle knihu psal, nepředstavoval jsem si, že ji někdo přečte od první stránky do poslední během několika večerů. Spíš jsem si představoval, že si občas otevře jednu kapitolu, která se právě potká s něčím, co sám prožívá, a potom knihu zase na chvíli odloží.

Některé myšlenky totiž nepotřebují hned další kapitolu. Potřebují trochu času, aby se v člověku usadily. A pokud se k některé z nich moje děti nebo někdo z přátel po týdnech či měsících vrátí, budu mít pocit, že tahle kniha splnila přesně to, co měla.

Nechtěl jsem napsat knihu ke zdolání. Spíš knihu, ke které se dá vracet.

A proč dostala moje osobní knížka MEZI NÁMI své místo právě tady? No, protože Gaudens je moje firma, web také platím já a po třiceti letech jsem usoudil, že si na něm snad můžu dovolit jednu stránku, která vám nic neprodává. :-)

Petr Pavlíček